Menu

Kategorie: O životech světců

Svatý Ignác z Loyoly

Svatý Ignác z Loyoly

Narodil se jako Iňigo, šlechtic a rytíř. Loyola je hrad v Baskicku. Do svých 30-ti let žil jako pravý šlechtic a voják své doby,dovedl vládnout zbraněmi, dovedl tančit a psát milostné verše, četl rytířské romány. Bojoval ve službách vévody de Lara.

K proměně došlo, když bylo Iňigovi 30 let a nohu mu rozdrtila dělová koule. Sužován krutými bolestmi po neúspěšném chirurgickém zákroku ležel potom celý rok a četl o životě Krista a svatých. Na konci roku je z něho jiný člověk. Odchází ne jako šlechtic, ale jako neznámý poutník, nechce, aby se mu prokazovala úcta. Rozhodne se studovat teologii, protože ví, že má ve svých znalostech velké nedostatky. V Paříži mezi mnohem mladšími studenty snáší posměšky, ale nezlobí se, patří to k jeho proměně, míří za určitým cílem. Shromáždí kolem sebe kroužek stejně nadšených studentů.

V té době se mnoho kazatelů snažilo o očistu a reformu církve. Ignác zvolil cestu přímou a prostou: osobní obrácení každého jedince. Bojoval proti přehnanému bohatství, proti zálibě v církevních hodnostech, proti zanedbávání náboženské výchovy lidu. Ignác učil katechismus děti a nevzdělané, žil v chudobě a z almužen, napravuje život křesťanů, kteří nedělají čest svému jménu.

Roku 1537 se Ignác se svými přáteli vydává do Říma, aby se dali do služeb papeži. Překvapilo ho, že nežádají úřady a pocty, prosí jenom o práci. Pověřil je pastoracemi v Římě. Vznikla otázka, zda mají působit jako jednotlivci, nebo založit řeholní společenství. Tak vzniklo Societas Jesu a už název jakoby říkal: Kdybychom my, Pane, měli to štěstí žít ve tvé blízkosti, my bychom tě nikdy neopustili, šli bychom s tebou i na smrt. Jezuité nebudou mít vlastní hábit, budou oblečeni jako nejchudší kněz, ponechají si svá jména. Zvolili také prvního představeného, Ignáce, ten začal okamžitě psát Konstituce, kterými se řád řídí dodnes.

Papež plán ústně schválil a 27. září 1540 ho schválil písemně. Svatý Ignác zemřel 31. 7. 1556. Tou dobou měli jezuité už více než tisíc členů.

Societas Jesu se utváří jako společenství chudých kněží, odhodlaných plnit úkoly, kterými je papež pověří na kterémkoli místě. Věnují se výuce, evangelizaci vzdálených krajin.

Počet zájemců o práci v misiích byl překvapivě velký, takže mnohé žádosti byly bez udání důvodů zamítány. Cestě předcházela důkladná příprava, kladly se vysoké požadavky na morální hodnoty, zkušenosti, absolvovaná studia, jazykovou vybavenost apod.

Život a dílo těchto jezuitských misionářů nás dodnes uvádějí v úžas. Byli to lidé ohně a ducha, jak píše Jaroslav Durych. Takoví lidé se už nerodí. Jižní Amerika je celá jejich obrazem. Zakládali města, dávali jim překrásná jména, šli tam, kde ještě žili lidé, k nimž se nedostala radostná zvěst evangelia. Šplhali přes vodopády k divokým Indiánům, nebáli se o svůj život, nebáli se smrti. Bylo mezi nimi přes 120 našich krajanů. Mnozí z nich zemřeli jako mučedníci hroznou smrtí a všichni po takové smrti toužili. A zatímco na ni čekali, vykonali práci, kterou dnes dělají ústavy a akademie, protože byli zvyklí neustále pracovat. Tak český jezuita Boruhradský postavil v hlavním městě Mexika presidentský palác, který slouží svému účelu dodnes, brněnský jezuita Kamel sestavil úctyhodný herbář, popsal stovky neznámých druhů rostlin a jedna z nich je po něm pojmenována.

Když v roce 2001 česká vědecká výprava, bohatě dotovaná a vybavená, se vydala hledat pramen Amazonky, zjistila ke svému úžasu, že je dávno předešel český jezuita z Trutnova, že jeho jméno zná v tomto světadíle každý, jenom my jsme ho nesměli znát. Bylo to asi hodně trapné. Takže naši lidé se o 500 let později dozvěděli , že Samuel Fritz sám, s Písmem svatým a obrázkem Panny Marie založil na březích Amazonky 41 redukcí, neboli misií, pokřtil tisíce Indiánů, kteří ho milovali, naučil je hospodařit, staral se o jejich bezpečnost a přitom nakreslil podrobnou mapu Amazonky se všemi zálivy a zákruty, všechno pečlivě vyměřil a v Quitu jeho mapu vydali tiskem roku 1689.

Jezuité přinesli ze zemí, kde působili, mnoho nových poznatků. V 17. století přivezli do Evropy chinin, říkalo se mu jezuitská kůra, ten se potom používal 250 let a přinesl více užitku než všechno zlato dovezené do Španělska a Portugalska.

Úspěchy jezuitů v Jižní Americe působily závist a jejich snahy narazily na velmocenské zájmy Portugalska a Francie v této oblasti. Indiánské redukce byl velkorysý pokus o pozvolné přiblížení evropské civilizace Indiánům. Redukce prosperovaly, kolem roku 1770 v nich žilo 100 tisíc Indiánů, měli vzdělání, uměli různá řemesla, uměli hospodařit. Portugalcům se však více zamlouvali Indiáni, které mohli lovit do sítí jako zvěř a prodávat jako otroky.

Na papeže byl činěn nátlak, aby jezuitský řád zrušil. Jako důvod nebyly uváděny tyto ekonomické, ale zástupné problémy, jako například skutečnost, že jezuité se rychle naučili každý jazyk, přeložili do něj posvátné texty, aby mohli lépe evangelizovat. I v Japonsku měli takto přeložené všechny texty a dokonce sem přivezli tiskařské stroje a v japonštině tiskli. To všechno se obrátilo proti nim, papež podlehl nátlaku a roku 1773 byl jezuitský řád na krátkou dobu zrušen.

Jaroslav Durych o nich napsal:
Byli to lidé ducha svobodného i v poslušnosti a kázni, byli to lidé, kteří přišli, působili a žili jako apoštolové a otcové naši. Byli schopni radosti a dali nám radost. Nezapomínejme na to! I fialky, pomněnky, lilie a růže v našich zahrádkách, i nápěv milostné písně, která nás dojímá, jsou jezuitské.

Eva Latifová

 

Autor: Admin Vydáno: 15.11. 2009 20:00 Přečteno: 6958x Hodnocení: 100% (hodnoceno 3x)

Hodnotit článek: 0%10%20%30%40%50%60%70%80%90%100%

Copyright © 2008 | Design © [w]