Kostel svaté Maří Magdaleny v Lanškrouně

Občanské sdružení na záchranu kostela sv. Marie Magdaleny v Lanškrouně pro bohoslužebné účely

Ještě jednou Admirál

Kdysi jsem napsala poznámku k ruskému filmu o admirálu Kolčakovi,přesněji o jeho originální, tedy ruské verzi. Později jsem si koupila i verzi českou a pro zajímavost obě verze porovnám. Takže ještě jednou Admirál.

Kdysi jsem napsala poznámku k ruskému filmu o admirálu Kolčakovi, přesněji o jeho originální, tedy ruské verzi. Později jsem si koupila i verzi českou a pro zajímavost obě verze porovnám. Takže ještě jednou Admirál.

Na první pohled je jasné, že ta česká je kratší. Zajímalo mě, co bylo vynecháno.Netušila jsem, že v české verzi zmizely asi 2 třetiny filmu. Bylo to správné rozhodnutí, originál byl neúnosně dlouhý, ale je zajímavé, které části a proč byly vynechány.

Naprosto schvaluji, že úpravy se dotkly hlavně milostných scén a společenských akcí z předrevoluční doby. Škoda je naopak, že byl vynechán celý příběh Kolčakovy manželky, která se sama, s dítětem, za pomoci několika věrných námořníků, snaží uprchnout z Oděsy, města ovládaného od samého začátku revoluce bolševiky. Jsou to dojemné scény, jak v převlečení a za cenu mnoha životů přátel, se dostávají Kolčakova manželka a malý syn, každý zvlášť, přes rumunskou hranici,na loďce přes široký Dněstr. Když na jeho druhém břehu konečně drží matka své promrzlé a napůl utopené dítě v náručí, má tato bývalá krasavice a žena slavného muže úplně šedivé vlasy.

Co mne překvapilo a na co jsem byla zvědavá nejvíc, byly pasáže o našich legionářích, ze kterých v původní ruské verzi přímo vyzařovala antipatie, téměř nepřátelství. Nejsmutnější bylo obvinění našich vojáků z krádeže zlatého pokladu. Tvůrci české verze to vyřešili geniálně : vystříhali to všechno. Měli zřejmě obavu, jak český divák přijme tento nelichotivý obraz našich domácích hrdinů.

Vynechána byla také dlouhá část o tom, jak se Kolčakova armáda formovala v Mandžusku, , zmizely také všechny scény výslechů admirála Kolčaka před jeho popravou.

V Praze byli v roce 1920 naši legionáři přivítáni jako hrdinové a jejich úspěchy v bojích proti bolševikům byly neoddiskutovatelné a obdivuhodné. Zároveň je pravda, že pro Kolčaka a ostatní bělogvardějské generály bylo naše vojsko vždy cizorodým prvkem, jeho demokratické smýšlení jim bylo cizí a jen neradi přiznávali, že právě Čechoslováci jsou jedinými spojenci, na které se mohou spolehnout.Kolčak si oblíbil pouze generála Gajdu, i s ním se nakonec rozešel ve zlém. Antipatie byly skrývané dodoby, než se naši legionáři rozhodli tuto nerovnou válku opustit a vrátit se domů. Pamětníci oněch zoufalých posledních měsíců vzpomínali, jak naši obsadili celou trať do Vladivostoku, jak se vezli v pohodlí a v teple, lidé i kořist, zatímco Rusové prchali na východ pěšky, ve sněhu a mrazu.To, že legionáři vyměnili Kolčaka s bolševiky za hladký přesun do Vladivostoku, jejich negativní obraz dovršilo.

Je však nutné vědět, že dokud naši bojovali, slavili jeden úspěch za druhým, osvobozovali od bolševiků celá města, dokázali se postarat o obyvatele, zorganizovat jim život, všude byli nadšeně vítáni, všude na ně spoléhali. Je nutné mít na paměti, že zatímco Angličané a Francouzi jen slibovali a žádný jejich voják se nikdy k frontě ani nepřiblížil, naši lidé, vedeni myšlenkou všeslovanské vzájemnosti, položili za Rusko svůj život,

Chápu, že z pohledu té obrovské země a nedozírné tragedie, která se tehdy odehrávala, je příběh statisícového československého vojska opravdu zanedbatelný. Ale trochu vděčnosti a historické spravedlnosti bychom přece jen od tvůrců tohoto jinak krásného filmu očekávali.

Eva Latifová

Autor: