Kostel svaté Maří Magdaleny v Lanškrouně
Občanské sdružení na záchranu kostela sv. Marie Magdaleny v Lanškrouně pro bohoslužebné účely
Menu
Kategorie: Postřehy a úvahy
Hodně mě to zarazilo, protože v mládí jsem viděl, jak obětavě se jeho předchůdce Pater Kacálek snažil, aby žádný z kostelů, které mu byly svěřeny, nechátral a nezůstal opuštěný, beze mší svatých a bez modliteb. Snad je to dáno výchovou a nyní již překonané, ale já si myslím, že to byl a zůstává správný přístup.
Vyrůstal jsem za vlády komunistů a kostel byl pro mě vedle volné přírody a rodiny jedním z mála míst, kde jsem se mohl cítit svobodnější a blíž Pánu Bohu.
Maminka nás jako děti učila pozdravit křížek, který stával u silnice uprostřed polí mezi Lanškrounem a Sázavou a chválit Nejsvětější Trojici u jejího sloupku hned u sázavského hřbitova, který jsme rovněž nemíjeli bez modlitby za zemřelé na rtech. Dnes zůstal z křížku jen vyvrácený podstavec a ani na sloupku už není reliéf s vyobrazením Nejsvětější Trojice. Ostatně i tento sloupek byl za komunistů stržen, ale statečností a obětavostí místních věřících byl zanedlouho obnoven. Podobný osud měl také hlavní kříž na sázavském hřbitově. Tak nějak probíhal boj o to, aby všechno, co žije, chválilo Hospodina. Vyvrácený podstavec někdejšího křížku dnes už většinou nezdravím. Kolik Boží chvály na Zemi by ubylo zesvětštěním kostela?
Měl jsem to veliké štěstí, že jsem se v roce 1968 stal skautem a začlenil se mezi věřící mládež vedenou bratrem Dikobrazem (P. Kacálkem). Mohlo mi být asi 12 let, když jsem s dalšími skauty pomáhal otloukat starou omítku na kostele sv. Marie Magdalény. Nebáli jsme se pracovat ani nahoře u věžních hodin. Ještě předtím jsem svými dětskými silami pomáhal s kramlí v ruce při opravě fasády kaple sv. Prokopa doma v Sázavě. Nevím už, kolik práce jsem tenkrát skutečně vykonal, ale pamatuji si, že to pro mě byla velká čest, radost i vyznání víry. Nedovedl jsem si tehdy ani představit, že by mohla existovat vesnice, kde není alespoň kaplička a kde se neslouží mše svaté.
Vděčně vzpomínám na pobožnosti křížové cesty, na které jsme jako děti pěšky chodívali v neděli odpoledne do naší sázavské kapličky. Vedla je zbožná a obětavá paní Vošická ze Sázavy. Na křížovou cestu jsme jezdívali také ke svaté Anně do Lanškrouna, takže již v útlém věku jsem měl možnost učit se, že život křesťana je a má být spojen s nesením kříže. Když na mne později dolehla životní zkuška, pomáhalo mi právě toto vědomí jít dál.
S maminkou nebo se sourozenci jsme i ve všední dny jezdívali na kole ze Sázavy do kostela sv. Marie Magdalény na májové pobožnosti, protože maminka se řídila úslovím své maminky, že mše svatá člověka nezdrží. Měniče převodů tenkrát byly vzácností a my jsme byli rádi, že nemusíme šlapat do kopce ke sv. Václavu. „Dolní" kostel měl tehdy ještě starou malbu; působila na mě jaksi tajemně a vznešeně, podobně jako cherubové po stranách svatostánku a výjev Nanebevzetí v klenbě. Rád jsem měl i veliký obraz svatého Josefa s Ježíškem v náručí, vzoru a přímluvce všech otců.
Když jsem pracoval jako učitel němčiny, překládal jsem svým žákům německé nápisy na památkách ve městě, mimo jiné i na pamětní desce nad vchodem kostela sv. Marie Magdalény a také krásné verše na kněžském náhrobku u sakristie. Vždycky mě těšilo i to, že zakladatel tohoto kostela měl stejné příjmeni jako já.
Nejen osobitý „dolní" kostel, ale také jeho patronku, svatou Marii Magdalénu, jsem měl již od mládí rád, určitě i díky krásné písni, kde se zpívá: „Tak jako Máří Magdaléna u Tebe klesnu jedenkrát".
Moc mě potěšilo, že se již našla společná vůle, aby kostel svaté Marie Magdalény sloužil i nadále k původnímu účelu, totiž k oslavě Boží a ke cti svaté kajícnice Marie Magdalény, jak je to napsáno na desce nad portálem.
Myslím si, že právě ona může být každému z nás velikým povzbuzením a příkladem. Ježíšovu výzvu k obrácení vzala vážně a měla odvahu uznat své hříchy a odvrátit se od nich tak upřímně a rozhodně, že se nebála stát pod křížem a trpět s Ježíšem. Byla za to poctěna víc než kterýkoli z apoštolů. Stala se první svědkyní Ježíšova zmrtvýchvstání. Prosme ji, aby i nám pomohla zbavit se hříchů a přilnout k Bohu čistou a vděčnou láskou.
Věřím, že rozšírení úcty ke svaté Marii Magdaléně a obnova jí zasvěceného chrámu přinese dobré ovoce pro farnost i pro celé město. Že vzroste počet těch, kdo se upřímně a pravidelně zpovídají a že ubyde těch, kdo pod tíhou potlačovaných výčitek svědomí ztrácejí duševní zdraví a radost ze života.
Proto budu započaté dobré dílo podporovat modlitbami a podle svých možností také přispíváním do sbírky i jinak.
Těm, kteří k němu našli odvahu, upřímně děkuji a přeji jim pochopení a pomoc ze strany farnosti i města a Boží požehnání.
V Jindřichově Hradci 30. července 2008
Petr Langr
Pár vzpomínek a úvah
Ačkoli rodem z Lanškrouna a vyrostlý nedaleko v Sázavě, našel jsem nový domov v Jindřichově Hradci, a tak jsem se teprve nedávno dozvěděl, že kostel sv. Marie Magdalény v Lanškrouně má snad být podle návrhu pana faráře Czendlika předán ke světským účelům.
Ačkoli rodem z Lanškrouna a vyrostlý nedaleko v Sázavě, našel jsem nový domov v Jindřichově Hradci, a tak jsem se teprve nedávno dozvěděl, že kostel sv. Marie Magdalény v Lanškrouně má snad být podle návrhu pana faráře Czendlika předán ke světským účelům.Hodně mě to zarazilo, protože v mládí jsem viděl, jak obětavě se jeho předchůdce Pater Kacálek snažil, aby žádný z kostelů, které mu byly svěřeny, nechátral a nezůstal opuštěný, beze mší svatých a bez modliteb. Snad je to dáno výchovou a nyní již překonané, ale já si myslím, že to byl a zůstává správný přístup.
Vyrůstal jsem za vlády komunistů a kostel byl pro mě vedle volné přírody a rodiny jedním z mála míst, kde jsem se mohl cítit svobodnější a blíž Pánu Bohu.
Maminka nás jako děti učila pozdravit křížek, který stával u silnice uprostřed polí mezi Lanškrounem a Sázavou a chválit Nejsvětější Trojici u jejího sloupku hned u sázavského hřbitova, který jsme rovněž nemíjeli bez modlitby za zemřelé na rtech. Dnes zůstal z křížku jen vyvrácený podstavec a ani na sloupku už není reliéf s vyobrazením Nejsvětější Trojice. Ostatně i tento sloupek byl za komunistů stržen, ale statečností a obětavostí místních věřících byl zanedlouho obnoven. Podobný osud měl také hlavní kříž na sázavském hřbitově. Tak nějak probíhal boj o to, aby všechno, co žije, chválilo Hospodina. Vyvrácený podstavec někdejšího křížku dnes už většinou nezdravím. Kolik Boží chvály na Zemi by ubylo zesvětštěním kostela?
Měl jsem to veliké štěstí, že jsem se v roce 1968 stal skautem a začlenil se mezi věřící mládež vedenou bratrem Dikobrazem (P. Kacálkem). Mohlo mi být asi 12 let, když jsem s dalšími skauty pomáhal otloukat starou omítku na kostele sv. Marie Magdalény. Nebáli jsme se pracovat ani nahoře u věžních hodin. Ještě předtím jsem svými dětskými silami pomáhal s kramlí v ruce při opravě fasády kaple sv. Prokopa doma v Sázavě. Nevím už, kolik práce jsem tenkrát skutečně vykonal, ale pamatuji si, že to pro mě byla velká čest, radost i vyznání víry. Nedovedl jsem si tehdy ani představit, že by mohla existovat vesnice, kde není alespoň kaplička a kde se neslouží mše svaté.
Vděčně vzpomínám na pobožnosti křížové cesty, na které jsme jako děti pěšky chodívali v neděli odpoledne do naší sázavské kapličky. Vedla je zbožná a obětavá paní Vošická ze Sázavy. Na křížovou cestu jsme jezdívali také ke svaté Anně do Lanškrouna, takže již v útlém věku jsem měl možnost učit se, že život křesťana je a má být spojen s nesením kříže. Když na mne později dolehla životní zkuška, pomáhalo mi právě toto vědomí jít dál.
S maminkou nebo se sourozenci jsme i ve všední dny jezdívali na kole ze Sázavy do kostela sv. Marie Magdalény na májové pobožnosti, protože maminka se řídila úslovím své maminky, že mše svatá člověka nezdrží. Měniče převodů tenkrát byly vzácností a my jsme byli rádi, že nemusíme šlapat do kopce ke sv. Václavu. „Dolní" kostel měl tehdy ještě starou malbu; působila na mě jaksi tajemně a vznešeně, podobně jako cherubové po stranách svatostánku a výjev Nanebevzetí v klenbě. Rád jsem měl i veliký obraz svatého Josefa s Ježíškem v náručí, vzoru a přímluvce všech otců.
Když jsem pracoval jako učitel němčiny, překládal jsem svým žákům německé nápisy na památkách ve městě, mimo jiné i na pamětní desce nad vchodem kostela sv. Marie Magdalény a také krásné verše na kněžském náhrobku u sakristie. Vždycky mě těšilo i to, že zakladatel tohoto kostela měl stejné příjmeni jako já.
Nejen osobitý „dolní" kostel, ale také jeho patronku, svatou Marii Magdalénu, jsem měl již od mládí rád, určitě i díky krásné písni, kde se zpívá: „Tak jako Máří Magdaléna u Tebe klesnu jedenkrát".
Moc mě potěšilo, že se již našla společná vůle, aby kostel svaté Marie Magdalény sloužil i nadále k původnímu účelu, totiž k oslavě Boží a ke cti svaté kajícnice Marie Magdalény, jak je to napsáno na desce nad portálem.
Myslím si, že právě ona může být každému z nás velikým povzbuzením a příkladem. Ježíšovu výzvu k obrácení vzala vážně a měla odvahu uznat své hříchy a odvrátit se od nich tak upřímně a rozhodně, že se nebála stát pod křížem a trpět s Ježíšem. Byla za to poctěna víc než kterýkoli z apoštolů. Stala se první svědkyní Ježíšova zmrtvýchvstání. Prosme ji, aby i nám pomohla zbavit se hříchů a přilnout k Bohu čistou a vděčnou láskou.
Věřím, že rozšírení úcty ke svaté Marii Magdaléně a obnova jí zasvěceného chrámu přinese dobré ovoce pro farnost i pro celé město. Že vzroste počet těch, kdo se upřímně a pravidelně zpovídají a že ubyde těch, kdo pod tíhou potlačovaných výčitek svědomí ztrácejí duševní zdraví a radost ze života.
Proto budu započaté dobré dílo podporovat modlitbami a podle svých možností také přispíváním do sbírky i jinak.
Těm, kteří k němu našli odvahu, upřímně děkuji a přeji jim pochopení a pomoc ze strany farnosti i města a Boží požehnání.
V Jindřichově Hradci 30. července 2008
Petr Langr
Autor:  administratorVydáno: 11.8. 2008 00:34 Přečteno: 4708x Hodnocení: 52% (hodnoceno 13x) | Hodnotit článek: |
Komentáře
nebyly přidány žádné komentáře