Menu

Bitva na Bílé hoře

Byl to přibližně takový den jako dnes - Temné mraky pokrývaly oblohu, déšť a bláto. Nabylo takové teplo, jaké máme tento podzim 2013. Byl 8. listopad 1620...

Co vlastně víme o této bitvě kromě slov, která se většině lidí okamžitě vybaví: pohroma, tragedie atd. Ano, tak nám byly události předkládány od 19. století jistým okruhem historiků a spisovatelů nekatolického vyznání. Zasloužil se o to také T.G.M., který, jak víme, katolíky neměl rád. Mezi obyčejné lidi, kteří se o dějiny nijak nezajímají, podařilo se zabudovat pevnou představu, že v této bitvě Češi prohráli svou svobodu. Skutečnost byla trochu jiná, ale koho to dnes zajímá ?

Dějiny se nikdy nedají vykládat naprosto objektivně. Vždycky je tady člověk, historik, vždycky je důležité vědět, kdo je ten, kdo píše učebnice pro studenty, kdo lidem dějiny zpřístupňuje.Nabízím vám pohled trochu jiný, než jaký jste slyšeli ve škole.

Jak to všechno začalo? Z hodin dějepisu si jistě pamatujete, jak chrabří čeští vlastenci provedli hrdinský čin, když vyhodili z okna Pražského hradu zlé místodržitele. Pravda byla opět jiná a nic hrdinského v ní rozhodně nebylo. Skupina českých šlechticů, představitelů protestantské opozice, shromážděná v paláci Smiřických, nechala se unést bojovnými proslovy a zamířila k hradu. V čele strůjce a organizátor, Matyáš Thurn. 18 ozbrojených mužů vtrhlo na hrad a do kanceláře, kde seděli 2 místodržící a písař. Křičeli na ně, že čekají na odpověď od císaře, úředníci marně vysvětlovali, že žádná nepřišla. Okno bylo 16,7 metrů nad zemí, tj. výška asi 6. poschodí. Vidíte něco hrdinského na tomto pokusu o vraždu? Později se protestanté snažili krutost tohoto činu zamlžit tím, že tvrdili cosi o hromadě papíru, kterou prý úředníci vyhazovali z oken. Také se vám to zdá směšné ? Představte si 6. poschodí a je to jasné : že úředníci přežili, byl prostě zázrak. Stříleli po nich ještě když padali a oni ten pád přežili. Co dodat?

Vzpouru proti císaři dovršila opoziční šlechta 26.8. 1619, když si zvolila za svého krále bezvýznamného a chudého německého Fridricha Falckého, protože byl kalvín. Bylo jasné, že ani právoplatný císař, ani ostatní katolická Evropa, nemůže jen přihlížet k tomu, co se v Praze stalo.

K rozhodující bitvě došlo 8.11.1620. Na Bílé Hoře stálo 21 tisíc 700 mužů. Byli to Maďaři, Němci a Češi, protestanté.Velel jim německý šlechtic Anhalt na pravém křídle ,Matyáš Thurn na levém. Protestantské vojsko mělo všechny výhody na své straně : byli opevněni zdí, měli obrannou pozici, zatímco katolické vojsko šlo do svahu ničím nechráněno.Tvořila ho směs evropských národů, Italů, Španělů, Slovanů, dokonce kozáci.14 tisíc vedl Buquoy, 12 tisíc Tilly, kozáky Stanislav Rusinovský.Vojska stála proti sobě 3 hodiny na vzdálenost tisíc kroků. Katolíci šli do boje s heslem Sancta Maria, protestanté měli heslo Diverti nescio. Katolické vojsko provázeli kněží, vojáci se zpovídali a dostávali svaté přijímání. Mnich dominikán obcházel neúnavně vojsko s obrazem Panny Marie pověšeným na krku. Pro katolíky bylo příznivé také datum: byla neděle a v kostele se četl úryvek z evangelia s Kristovými slovy : Co je císařovo, dejte císaři, co je božího, Bohu!

V poledne se z Prahy ozvaly zvony k modlitbě Anděl Páně a potom náhle a nečekaně vysvitlo slunce. Katolíci to považoali za znamení a velitelé dali signál k útoku. A stalo se něco podivného : protestantské vojsko přes všechny výhody nedokázalo účinně čelit a brzy se rozprchlo. Jediný, kdo vyjel katolíkům naproti a marně svolával své muže, aby ho následovali, byl mladý kníže Anhalt.

A co se dělo na Pražském hradě? Fridrich Falcký právě hodoval a posel z bojiště musel čekat. Když kalvínský král konečně pochopil, že je po všem, poručil naložit oněch pověstných 37 vozů, kořist, kterou si z Prahy odvážel. Prý málem ve spěchu zapomněl na Hradě svého novorozeného syna Ruprechta. Za sebou nechal ustrašené Pražany, kteří lemovali ulice a zdevastovanou katedrálu.

Ferdinand II se vrátil do Prahy a město čekalo na rozhodnutí o výši trestu. Neboť není větším zločinem, kterého se šlechtic nebo poddaný může dopustit, než zradit vlastního krále a postavit se proti němu se zbraní v ruce.Císař pověřil vyšetřováním rebelie Karla Lichtenštejna. Mezitím 201 šlechticů, účastníků povstání, napsalo Císaři dopisy s prosbou o milost. Palacký našel tyto dopisy v roudnickém archivu a byl otřesen, kolik v nich bylo zbabělosti a servilnosti. Přál si, aby je nikdo další nečetl. Císař se však rozhodl, že vzpoura musí být přísně potrestána. 30 hlavních strůjců rebelie uteklo z Čech a tím si zachránili život. Mezi nimi i hlavní postava, Matyáš Thurn. Ostatní najímali advokáty, vyčkávali a doufali v milost. Rozpoutat válku proti králi, otřást celou Evropou a očekávat odpušťění však znamená podcenit dosah svého jednání.

Eva Latifová

Autor: Admin Vydáno: 11.11. 2013 14:33 Přečteno: 9099x Hodnocení: 100% (hodnoceno 1x)

Hodnotit článek: 0%10%20%30%40%50%60%70%80%90%100%

Copyright © 2008 | Design © [w]