Kategorie: Postřehy a úvahy

17. květen 1945 v Lanškrouně

Když se poslední přemyslovští králové rozhodli osídlit pohraniční kraje právě německým obyvatelstvem, měli k tomu dobré důvody. Věděli, že Němci jsou zruční, pracovití, houževnatí a vytrvalí, dobří hospodáři. Nebáli se těžké práce, vyklučili prales a založili vesnice, složili přísahu českému králi a dodrželi ji.

17. květen 1945 v Lanškrouně

Když se poslední přemyslovští králové rozhodli osídlit pohraniční kraje právě německým obyvatelstvem, měli k tomu dobré důvody. Věděli, že Němci jsou zruční, pracovití, houževnatí a vytrvalí, dobří hospodáři. Nebáli se těžké práce, vyklučili prales a založili vesnice, složili přísahu českému králi a dodrželi ji.

Od 13. století tedy žilo německé obyvatelstvo v naší zemi. Žili vedle Čechů a žádné napětí a sváry mezi nimi nebyly. Udržovali si vlastní kulturu, řeč, zvyky, ale tuto zemi právem považovali za svou vlast. Že neexistovaly žádné bariéry lze nejlépe dokázat na příbuzenských svazcích. Ať každý zapátrá ve svém rodokmenu a zjistí, že nejméně jeden z jeho předků byl německé národnosti. Stačí se podívat do jakéhokoliv seznamu, kolik je v něm různě zkomolených a do češtiny přepsaných německých jmen !

Uvedu příběh z naší rodiny, který mě zvláště dojímá. Můj pradědeček z matčiny strany ovdověl s pěti dětmi. Děti byly malé a potřebovaly matku, hospodářství potřebovalo hospodyni. Pradědeček se v neděli svátečně oblékl a vydal se hledat manželku. Přišel do vesnice Oberjohnsdorf, dnes Horní Třešňovec, poradil se s místními lidmi a šel požádat o ruku dívku, kterou nikdy neviděl. Čestně a přímo popsal svou situaci a dívka řekla ano. Bylo jí teprve 18 let.

Tady trochu odbočím. Dnes lidé vstupující do manželství očekávají nekonečné štěstí, ba dokonce jsou přesvědčeni, že na ně mají nárok, jakési nepsané právo. Jestliže se štěstí nedostaví, nebo pokazí, manželství se jednoduše zruší. Tehdy však manželství nebylo žádnou romantickou záležitostí, byla to životní povinnost starat se o děti, vychovat z nich dobré lidi a přitom tvrdě pracovat. Každý věděl, jak se má správně žít, nemusel po tom pátrat, cesta byla jasně daná.

Vrátím se k těm dvěma - mladičké dívce, která se dobrovolně stává matkou pěti cizím dětem, a mladému vdovci, který jí přišel nabídnout nesnadný život a svoji věrnost. Žádnou roli v jejich rozhodování nehrál fakt, že on je Čech a ona Němka, že dokonce neuměla ani slovo česky. Na svátečním snímku vidíme mladou ženu s přísným účesem, v tmavých upjatých šatech, na klíně nemluvně, jemuž se stala matkou, kolem ní ostatní děti. Časem k nim přibylo dalších pět.

Co se tedy stalo s německým obyvatelstvem ve 30.-tých letech 20. století ? Někdo vypustil běsy a rozpoutal vášně, které dosud dřímaly: pýchu, nadřazenost, velikášství, pohrdání jinými národy.

A nyní se musím konečně pustit do toho, čemu se každý vyhýbá, protože nikomu se nechce kousnout do kyselého jablka. Žijeme v tomto městě a je to naše město, nechceme slyšet nic o krutostech, surovostech, které se tu staly, protože na nich neneseme žádnou vinu. Všichni jsme sem přišli, nebo se tu narodili dávno po válce, nemáme s tím nic společného. Ale donekonečna se nemůžeme vymlouvat. O tom, co se stalo 17. května 1945 na lanškrounském náměstí, jsou popsány celé knihy, všechno je dokonce zachyceno na fotografiích. Známe jména vrahů i obětí. Nepomůže nám ani zjištění, že jinde, na jiných místech naší vlasti, se děly podobné hrůzy.

Po listopadové revoluci 1989 se mnozí obávali, že dojde k násilnostem, k vyřizování účtů. Tehdy se apelovalo na lidi krásným heslem: Nejsme jako oni ! Proč tehdy v květnu roku 1945 někdo lidem nepřipomněl, že před soudem dějin bude vítězem jenom ten, kdo nepodlehl pokušení mstít se na bezbranných ?!

Dnes už můžeme udělat jen velmi málo k nápravě věcí dávno minulých. Ale vždycky ještě zbývá - vyjádřit lítost a nabídnout ruku ke smíření.

Eva Latifová

Komentáře rss


Strana:  1

nebyly přidány žádné komentáře