Kategorie: Postřehy a úvahy

Konstantin Kovrigin: Proč nelze podívat se do očí dětem Doněcka .

Konstantin Kovrigin:Proč nelze podívat se do očí dětem Doněcka Věřte, že vozit humanitárku na Donbas vyžaduje pevné nervy a od začátku do konce se musíte zabývat pouze věcmi, které vezete. Zastavujeme v jakémsi malém hornickém městečku a v mžiku před naším autem vyrostla obrovská fronta. Jakmile rozdáte prvním šťastlivcům konzervy, mouku, pohanku, vzorně uložené v krabicích, změní se fronta v dav...

Konstantin Kovrigin: Proč nelze podívat se do očí dětem Doněcka

Věřte, že vozit humanitárku na Donbas vyžaduje pevné nervy a od začátku do konce se musíte zabývat pouze věcmi, které vezete.

Zastavujeme v jakémsi malém hornickém městečku a v mžiku před naším autem vyrostla obrovská fronta.

Jakmile rozdáte prvním šťastlivcům konzervy, mouku, pohanku, vzorně uložené v krabicích, změní se fronta v dav. Lidé pochopili, že se na všechny nedostane, snaží se dostat blíž a na každou krabici čeká fronta.

Co řeknete babičkám, které už přes půl roku sedí doma bez penze? Jenom Bůh ví, jak přežívají a a vy proto dáváte ne těm, co stojí vepředu, ale přímo do natažených rukou stařenek. Ale ještě jsou tu jejich oči. Nemůžete jim odpovědět, proto uhýbáte pohledem a snažíte se dívat jen na věci, které vykládáte, dáváte je přímo do jejich natažených rukou a nezdvihnete hlavu. Když přijdou na řadu igelitové tašky, dáváte je celé. Kilogram mouky, pohanka, cukr, ještě něco do jedněch rukou a říkáš si: jak dlouho bys vystačil s takovým balíčkem?

S toužebně nataženými dlaněmi se možná ještě srovnáš, ale jsou tu děti!!!!! I v mírových dobách se stydíš, když při novoroční slavnosti na jedno dítě nezbyl dárek. Tady žádný svátek není. Tady je hlad. Dospělí, pokud mají nějaké peníze, utratí je jen na to nej-nej-nejpotřebnější. Sušenky a bonbony - ty jsou z jiného světa, kde není válka.

A tady k vám máma postrkuje dítě, i když sama už možná něco dostala. A vy mu dáte krásný novoroční balíček s bonbony. Vaše nervy se trochu uklidní, hned je vám lépe. Ale ten krásný pocit trvá přesně do chvíle, kdy dárky dojdou, ale děti stále přicházejí a přicházejí. Vy nejste děda Mráz s bílými vousy. Jste jen obyčejný volontér, který už všechno rozdal!

A to je ta nejtěžší zkouška. Jste na Donbasu, přivezl jste humanitárku a dárečky pro děti, už nic nezbylo a děti se nerozcházejí. Dívají se na vás. A vy zjistíte něco hrozného : tyhle děti vidí, že na ně nic nezbylo, ale nepláčou a také neprosí: „dej!dej!" Tím, že se octly v území války, začaly chápat to, co k dětskému věku nepatří.

Zavoláte jejich rodiče, rozdáte to, co ještě zůstalo z potravin a přemýšlíte, kde najdete sílu přijet sem ještě jednou.

--- 

Autor článku je filmový scérárista, humanitární pomoc přivezl z Krymu, sebrali ji obyvatelé Sevastopolu. Byla určena malým městům a odlehlým vesničkám, kam se většinou kamiony s pomocí nedostanou.

 

- Eva Latifová - 

Komentáře rss


Strana:  1

nebyly přidány žádné komentáře