Kostel svaté Maří Magdaleny v Lanškrouně
Občanské sdružení na záchranu kostela sv. Marie Magdaleny v Lanškrouně pro bohoslužebné účely
Menu
Kategorie: Postřehy a úvahy
Právě jsem byla svědkem trapné podívané na čt24. Měla název Pietní akt k 69. výročí konce války. Vojáci v divadelních kostýmech pochodovali sem a tam, přinášeli a odnášeli různé prapory, kladli věnce. Celé to vypadalo jako divadelní představení, však také herec tomu pyšně přihlížel z podia. O osvobození nepadlo ani slovo, o osvoboditelích jakbysmet. Češi oslavovali sami sebe, kdo nezná dějiny, musel mít pocit, že jsme právě my válku vyhráli. A komu tedy patří všechny ty věnce? Zřejmě strašlivému a obludně velikému Žižkovi, jenž na tu nacvičenou trapnost zamračeně hleděl z podstavce. Vždyť jemu k nohám se nosily květiny.
Bylo by to pouze směšné, kdyby nebyl právě 8. květen. Kde zůstala vděčnost? Kde zůstala pravda ? Kam zmizelo povědomí o slovanské vzájemnosti? Co se stalo s českým národem?
Moji rodiče často vzpomínali, jak viděli v květnu 45 poprvé ruské vojáky. Všichni na ně čekali jako na spasení. Když se objevily v našich vesnicích první tanky, lidé na ně čekali u cest, nabízeli jim koláče, ale oni jen volali: Praga ? Ani se nezastavili, byli pokrytí prachem a strašlivě unavení. Maminka také vzpomíná, jak se později v Jablonném u našeho strýčka ubytoval ruský důstojník, spíš než ubytoval se potřeboval vyspat. Ležel prý v kuchyni na pohovce, v uniformě, v kuchyni byl provoz jako jindy a sousedi se na něho chodili dívat. Spal tvrdě celé 2 dny, taková to byla únava. Také vím z vyprávění, že na jaře posledního roku války vedli Němci přes Jablonné zajaté ruské vojáky, byli všichni tak mladí, nebylo jim víc než 20let, vyhublí, hladoví a ve sněhu bosí! Lidé ji m chtěli pomoci, házeli jim jídlo, kdo se pro něj sehnul , toho zastřelili. Kolik takových hrobů a pomníčků je v každé české vesnici a městě. Tam se dnes měly dávat květiny, tam se mělo mluvit o vděčnosti.
A jak viděli konec války básníci? Nespočet krásných slov, o štěstí a vděčnosti. Básník Holan dělal sov. Armádě tlumočníka, znal se osobně s těmi vojáky, napsal jejich básnické portréty. Byl tak dojatý jejich skromností a neokázalým hrdinstvím, že musel skrývat slzy :"PO letech satanských přízraků byl jsem ohromen jejich lidskou skutečností „.A připomíná také myšlenku slovanské vzájemnosti, kterou žilo 19. století, kdy právě Rusko představovalo pro slovanské národy oporu a naději.: "A touha věků, touha chtící bratrství vše sjednocující, uskutečnila se přec! „
Ještě že autor těch krásných veršů nemusí vidět odpornou rusofobii, kterou nás kdosi nakazil. Kde zůstal zdravý Rozum? Kde zůstala základní lidská slušnost, která nedovoluje převracet fakta naruby, vydávat za přítele odvěké nepřátele a zapomínat na ty, kdo pro nás umírali?
Eva Latifová
8. květen v Čechách roku 2014 /Eva Latifová
8. květen v Čechách roku 2014 /Eva Latifová Právě jsem byla svědkem trapné podívané na čt24. Měla název Pietní akt k 69. výročí konce války.Vojáci v divadelních kostýmech pochodovali sem a tam, přinášeli a odnášeli různé prapory, kladli věnce.
8. květen v Čechách roku 2014 /Eva LatifováPrávě jsem byla svědkem trapné podívané na čt24. Měla název Pietní akt k 69. výročí konce války. Vojáci v divadelních kostýmech pochodovali sem a tam, přinášeli a odnášeli různé prapory, kladli věnce. Celé to vypadalo jako divadelní představení, však také herec tomu pyšně přihlížel z podia. O osvobození nepadlo ani slovo, o osvoboditelích jakbysmet. Češi oslavovali sami sebe, kdo nezná dějiny, musel mít pocit, že jsme právě my válku vyhráli. A komu tedy patří všechny ty věnce? Zřejmě strašlivému a obludně velikému Žižkovi, jenž na tu nacvičenou trapnost zamračeně hleděl z podstavce. Vždyť jemu k nohám se nosily květiny.
Bylo by to pouze směšné, kdyby nebyl právě 8. květen. Kde zůstala vděčnost? Kde zůstala pravda ? Kam zmizelo povědomí o slovanské vzájemnosti? Co se stalo s českým národem?
Moji rodiče často vzpomínali, jak viděli v květnu 45 poprvé ruské vojáky. Všichni na ně čekali jako na spasení. Když se objevily v našich vesnicích první tanky, lidé na ně čekali u cest, nabízeli jim koláče, ale oni jen volali: Praga ? Ani se nezastavili, byli pokrytí prachem a strašlivě unavení. Maminka také vzpomíná, jak se později v Jablonném u našeho strýčka ubytoval ruský důstojník, spíš než ubytoval se potřeboval vyspat. Ležel prý v kuchyni na pohovce, v uniformě, v kuchyni byl provoz jako jindy a sousedi se na něho chodili dívat. Spal tvrdě celé 2 dny, taková to byla únava. Také vím z vyprávění, že na jaře posledního roku války vedli Němci přes Jablonné zajaté ruské vojáky, byli všichni tak mladí, nebylo jim víc než 20let, vyhublí, hladoví a ve sněhu bosí! Lidé ji m chtěli pomoci, házeli jim jídlo, kdo se pro něj sehnul , toho zastřelili. Kolik takových hrobů a pomníčků je v každé české vesnici a městě. Tam se dnes měly dávat květiny, tam se mělo mluvit o vděčnosti.
A jak viděli konec války básníci? Nespočet krásných slov, o štěstí a vděčnosti. Básník Holan dělal sov. Armádě tlumočníka, znal se osobně s těmi vojáky, napsal jejich básnické portréty. Byl tak dojatý jejich skromností a neokázalým hrdinstvím, že musel skrývat slzy :"PO letech satanských přízraků byl jsem ohromen jejich lidskou skutečností „.A připomíná také myšlenku slovanské vzájemnosti, kterou žilo 19. století, kdy právě Rusko představovalo pro slovanské národy oporu a naději.: "A touha věků, touha chtící bratrství vše sjednocující, uskutečnila se přec! „
Ještě že autor těch krásných veršů nemusí vidět odpornou rusofobii, kterou nás kdosi nakazil. Kde zůstal zdravý Rozum? Kde zůstala základní lidská slušnost, která nedovoluje převracet fakta naruby, vydávat za přítele odvěké nepřátele a zapomínat na ty, kdo pro nás umírali?
Eva Latifová
Autor:  AdminVydáno: 8.5. 2017 09:08 Přečteno: 23175x Hodnocení: 100% (hodnoceno 1x) | Hodnotit článek: |